Benátky - Cesta Canalem Grande

Někdo rád hory, jiný moře, ten Skandinávii, onen Karibik. Já propadla Itálii. Slunci, moři, kávě, jídlu, hudbě, lidem, městům…Itálie není jen sen, který se sní celý život. Je to životní styl, který se žije.

A tak ať jedu  kamkoliv, skončím vždy v Itálii. Neboť všechny cesty vedou do Říma. Tutti i fiumi vanno al mare, jak říkají Italové, všechny řeky tečou do moře. 

Tento příspěvek byl inspirován pobytem v Benátkách v posledním červnovém týdnu a četbou knihy Vodoznaky od Josifa Brodskije.

Je sepsán formou deníku, ale protože text při úpravách jaksi nabyl na objemu, rozhodla jsem se rozdělit ho do čtyř tematických oddílů a naservírovat čtenáři po částech, aby při čtení nezemdlel vyčerpáním. Dny zůstávají chronologicky zachovány. 

Den prvý

Odlet z Prahy v 11:00, přílet Benátky – Treviso 12:20. Pravidelná linka společnosti Wizzair. Z Trevisa pak autobusem společnosti ATVO na nádraží Piazzale Roma v Benátkách a dále vaporettem linky č.1 přes Canal Grande na Lido, naší cílovou destinaci.

Ze severního ramene řeky Brenty se vine jak stříbrný had do Jaderského moře 3,8 km dlouhý, místy až 70 metrů široký a 5 metrů hluboký Canal Grande. Tato hlavní dopravní a turistická tepna Benátek je současně nejpompéznější promenádou světa, lemovanou na 300 kostelů, paláců a dalších městských domů. Stojí tu po staletí, titáni po kotníky ve vodě a v odrazu vodního zrcadla působí tak plasticky a přece nedotknutelně. Giganticky a přece křehce.

Přes kanál vedou celkem čtyři mosty – poslední Ponte della Costituzione (most Ústavy) byl otevřen v roce 2009 a spojuje Piazzale Roma s vlakovým nádražím Santa Lucia. Přijede-li člověk do Benátek z pevniny, je tento 90m dlouhý most z oceli, mramoru a skla branou do pohádkového města a jeho přejitím či podplutím začíná skutečný svět vodní říše.

Začínám fotit. Proplouváme pod Ponte degli  Scalzi, pod jehož obloukem nacházíme na okamžik chladivý stín. Po jeho levé straně se tyčí kostel Scalzi bosých karmelitánů a kousek za ním kostel sv. Jeremiáše, ukrývající relikvie sv. Lucie. V den svátku sv. Lucie sem putují Benátčané, aby prosili o požehnání a vyléčení očních chorob.

Je hodina a půl po poledni. Slunce žhne a hází zlaté šipky po vodní hladině. Otáčím polarizačním filtrem. Hladinu s odlesky nebo bez? Točím filtrem doprava a doleva. S nebo bez? Tma. Bez odlesku, bez světla. Filtr za zenitem. Filtrace světla na maximum. Teď. Velký motorový člun na levoboku. Vlna mi ošplouchla objektiv. Ještě, že mám filtr.

Palazzo Labia, perla barokních Benátek, a Fondaco dei Turchi, bývalé turecké obchodní centrum, otvírájí dvouřadou šňůru paláců a domů po levé a pravé straně kanálu. Je-li Palazzo Labia v onom náhrdelníku perlou, je Ca´d´Oro (Zlatý palác), nejvýznamější gotická stavba Benátek, na té šňůře zlatavým jantarem. Ve skutečnosti ale Zlatý palác už dávno není zlatý, původně pozlacené hlavice sloupů, reliéfy průčelí a tašky na střeše oprýskaly a vybledly sluncem, větrem a deštěm. A tak spíše než zlatavý jantar připomíná barvou měsíční kámen.

Míjíme benátskou tržnici Campo della Pescheria, původně určenou pro stánky s drahými látkami z Orientu, výrobky zlatníků a uměleckých řemeslníků, dnes největší rybí trh v Benátkách a Erberia, benátský trh ovoce a zeleniny. „Vítejte v Rialtu – obchodním centru Benátek“, jakoby říkaly hloučky pokřikujících prodavačů a gestikulujících zákazníků. Sem kdysi připlouvaly lodě obtěžkány drahým kořením, hedvábím, klenoty a kožešinami.

Most Rialto – dominanta Benátek. Letos zahalen do lešení a potažen plachtou s potiskem svého vlastního obrazu, jakoby se styděl za to, že i on stárne a čas od času potřebuje malou kosmetickou výpomoc. Zároveň otvírá jako divadelní kulisa další dějství – ještě více kostelů, paláců a domů – Palazzo Bembo z 15.století, Palazzo Dandolo z 12.století, Palazzo Pisani Moretta, Ca´Foscari, Palazzo Balbi, Ca´Rezzonico, Palazzo Barbaro, Palazzo Fortuny…Už dávno nestíhám. Tolik krásy při jedné plavbě vstřebat nemožno. Vybavuji si onu scénu z filmu Pudr a benzín, jak si turisté v autokaru společnosti Čedok při okružní jízdě Prahou mohli vykroutit krky, povzbuzováni naléhavým hlasem Voskovce alias průvodce. „Napravo Národní divadlo, nalevo parlament, napravo Karlovy Lázně, nalevo, napravo, nalevo…

Podplutím posledního mostu Ponte dell´Academia se otvírá výhled na širé moře, orámován Náměstím sv. Marka a kostelem Santa Maria della Salute z bílé žuly, leštěné po staletí větrem a vodou. Tato „dáma na prahu salonu“ střeží vjezd do Canalu Grande jako obrovská sfinga. Na schodech Salute se prý za horkých letních večerů scházívali milovníci tanga, aby se oddávali taneční vášni.

Je-li obchodním centrem Benátek Rialto, jeho duchovním a kulturním srdcem je Náměstí sv. Marka. Tento „salon Evropy“, jak ho nazval Napoleon, je truhlice plná pokladů, kterou začali vyřezávat řezbáři v 9.století kolem byzantské baziliky sv. Marka. Vedle kostela sv. Marka se pyšní Dóžecí palác a naproti knihovna a mincovna, stejně jako Staré a Nové prokurácie, symboly státní moci. Přízemí Nových prokurácií obývá od roku 1720 nejstarší kavárna Itálie – legendární Caffe Florian. Byli to zřejmě Benátčané, kteří uvedli kavárny spolu s kávou na Evropský dvůr, protože jako obchodníci často pobývali v Istanbulu, odkud také 1615 dovezli první kávová zrna. Kouzlu Caffe Florian propadli nejslavnější umělci a intelektuálové své doby – u stolku zde popíjeli Jean Jacques Rousseau, lord Byron, Alexander Dumas, Arthur Shoppenhauer...

Přijíždí-li člověk mořskou cestou, jsou branou do města dva řecké žulové sloupy - sv. Marka a sv. Teodora. Vypínají se tu jak podstavce Kolosu Rhodského a vypovídají o zašlé slávě benátské námořní velmoci. Lodě sem přivolává už od 10. století „maják“ - Kampanila sv. Marka.

Vaporetto opustilo vody Canalu Grande a na otevřeném moři pluje přes zastávky San Zaccaria, Arsenale, Giardini a San Elena na Lido, konečnou stanici. Se zavazadly doslova vypadneme z houpající se lodi. Na pevnině se potácíme spolu s ostatními cestujícími. Chvíli trvá, než člověk najde rovnováhu a přestane se pohupovat. Půda pod nohama je tvrdá a nepoddajná a klouby těžce zapadají do kostí. Mám žízeň, hlad a chce se mi na záchod. Na záchod se zde chodí do baru. Asi vydržím. Jsou dvě a půl hodiny po poledni. Klopýtáme rozpálenou Via Sandro Gallo. Vpravo šumí moře a v dálce se bělají kopule kostelů. Zavazadla těžknou v ruce. Jazyk se lepí na patro. Veškeré myšlenky se upínají k trojici potřeb. Záchod. Jídlo. Pití. Konečně Villa Stella – bíle omítnutý dům z počátku 20.století, který pronajímá 8 pokojů poutníkům jako my. Náš dům, náš hrad, naše útočiště.